Když započítáme i sezónu, kdy jsi na půl roku odešel na hostování do SKV, tak tě čeká už 10. sezóna v dresu Black Angels. Co na to říkáš, že už to trvá takhle dlouho?

Popravdě jsem si myslel, že je těch sezón více, ale i těch deset vlastně není málo co? (směje se) Ale jak se tak říká, čas hrozně letí, když se dobře bavíš, takže mi těch X let uteklo jako voda. Působení v BA mi dalo hodně kamarádů, mnoho neopakovatelných zážitků a každý rok slušnou dávku energie, kterou sobecky čerpám od stále mladších spoluhráčů.

Po odchodu Honzy Hněvkovského ses stal ještě kapitánem napůl s Kubou Hromadou, jak vlastně funguje to vaše dělené kapitánství?

Ujmout se role kapitána po tak výrazné osobnosti, jakou je Honza, není žádná sranda, takže jsem rád, že jsme na to s Kubou byli dva. K naší nové roli jsme se za ty poslední dva roky snažili přistupovat spíše intuitivně, nic netlačit na sílu. Mám dojem, že jsme pro kluky snad byli dobrou oporou a kartu zlého policajta nebylo nutné zas tak často vytahovat. Nicméně vzhledem k svému pracovnímu vytížení jsem se na začátku letošní letní přípravy rozhodl vzdát kapitánské pásky a celý tým tak čeká volba nového lídra. Já za sebe ale můžu slíbit, že se na mém přístupu k našemu kolektivu nic měnit nebude. Jen nás na to opět bude více, což není vůbec na škodu.

V poslední sezóně tě postihlo zranění ramene, jak přesně se to stalo a jak jsi na tom teď?

Zhodnotil bych to tak, že při jednom zápase došlo k únavě materiálu a po několika vyšetřeních byla objevena menší trhlina v rotátorové manžetě. Po konzultaci s ortopedem, který se už podepsal na mém druhém rameni, mi bylo sděleno, že je to na hraně toho, zda operovat či nikoliv. Dostal jsem tedy měsíc na intenzivní rehabilitaci a naštěstí se mě ujala v tu dobu čerstvá fyzioterapeutka našeho A-týmu Terka Minaříková, která mě zachránila od operace, a navíc jsem ještě stihl konec základní části a playoff. Zpětně musím říct, že jsem fakt nečekal, že bych se v uplynulé sezóně ještě mohl vrátit do zápasů.

Ve světě florbalu jsi už 21 let. To je dlouhá doba, ale jak jsi se k florbalu vůbec dostal?

Můj příběh není nijak speciální. Asi jako každý jsem začínal ve škole na kroužku. Když už mi byl kroužek malý, tak jsem shodou okolností dorazil ve svých devíti letech na trénink do tehdejšího Akcentu Sparta Praha. Tam jsem vydržel až do maturity a následně jsem přestoupil do rodícího se nového A-týmu BA, který v tu chvíli začínal budovat Vojta Pavlík.

Je nějaký trenér, na kterého nejvíce vzpomínáš, ať už ve zlém nebo v dobrém?

Pro brankáře jsou trenéři velmi specifická záležitost, až nyní se totiž někdo výchově brankářů začíná speciálně věnovat. U nás to bylo zejména o samostudiu a hlavně o okoukávání těch ostatních a šikovnějších. Samozřejmě, že jsem trenérů za těch mnoho let zažil dost. Nicméně mě nejvíce ovlivnili dva trenéři a jedná se o současné trenéry našeho A-týmu Tomáše Janečka a Petra Pajera. Jeden mě obohatil svým pohledem na florbal nebo přístupem k hráčům a druhý mi otevřel oči zejména v tom, co a jak by měl dělat brankář mimo hřiště a jak by měl fungovat v rámci celého týmu. Myslím, že kdyby nebylo jich dvou a jejich zapálení pro náš sport a hlavně tým, tak bych u florbalu těžko vydržel až dodnes.

Florbal se za tu dobu hodně vyvinul, ze sportu hraného převážně ve školách se stal poměrně hodnotný sport. Jak ty vnímáš posun florbalu za tu dobu, co u něj jsi?

Je to neuvěřitelný vývoj. Dnes už u nás asi není nikdo, kdo by florbal neznal. V běžném životě se navíc stále častěji setkávám s lidmi, kteří se ve florbale překvapivě dobře orientují. To bych si ještě před několika lety netipl. Českému florbalu a všem jeho členům se podařilo vybudovat produkt, který je moderní, sympatický, zábavný a inkluzivní pro celou rodinu. To je na jedničku s hvězdičkou. Poslední dobou se ale trochu obávám, aby náš sport nenarazil na pomyslný skleněný strop, který vší silou drží „starší" sporty. Florbal má před sebou určitě obrovskou výzvu v profesionalizaci. Nemyslím tím jen hráčské kádry na nejvyšší úrovni, ale celé kluby napříč všemi soutěžemi. Vedení florbalu se toto snaží tlačit dle mého názoru někdy až moc na sílu. Přirozenější vývoj by byl pro mnoho klubů schůdnější a zdravější.

Chtěl bys i ty nějak pomoct florbalu po konci kariéry? Případně jak?

Zatím tuhle otázku nechávám otevřenou. Myslím, že až někdy skončím, tak budu mít aktivit dost. Třeba mě ale pak někdy budou zase svrbět prsty.

Velký posun zaznamenali také Bleci. Když jsi přišel tak hráli druhou ligu, nyní jsou pravidelnými účastníky play-off v Superlize, čemu za to ty osobně dáváš zásluhy?

Jednoznačně to odstartoval Vojta Pavlík prvotním složením týmu bývalých hráčů Warriors a Future. Byla to správně drzá parta, která chtěla postoupit do 1. ligy. Posílená o několik hráčů mladších ročníků jako je Honza Pícha nebo Kuba Renčín to dokázala. Ve vývoji týmu pak vždy nastal krátký okamžik, kdy jsme narazili na svůj strop, ze kterého nás vždy dostala zásadní událost pro tento klub. Důležitý byl příchod Tomáše Janečka, který si s sebou přivedl několik hráčů, z nichž někteří jsou u nás dodnes. Dalším milníkem byl příchod generace okolo ročníku 2000, která je základním stavebním kamenem našeho současného kádru a asi nikdo si bez nich současné BA nedokáže představit. Osobně se těším na další nadějné ročníky z líhně BA, které doufám opět zvíří vody Superligy. Zásluhy se podle mě nedají připsat jednomu člověku. Je to zásluha celého klubu, jelikož bez dobré výchovy mládeže, trenérského vedení, administrativního zázemí a snahy a touhy hráčského kádru, bychom stále brázdili vody 2. ligy.

Tvůj dlouholetý parťák v bráně je Daniel Körber, jak to mezi vámi funguje? Umíš si teď představit za sebou někoho jiného, nebo jste už na sebe tak moc zvyklí?

To, co bych nazval sňatkem z rozumu, se v průběhu let přetvořilo v parťácký a naprosto profesionální vztah. Troufnu si tvrdit, že jsme dost rozdílné osobnosti, ale to hlavní, na čem nám obou záleží, je to, že chceme to nejlepší pro náš tým. Pod tím se samozřejmě schovává i nutnost zkrotit naše ega ve prospěch kolektivu a hlavně ve prospěch toho druhého, který zrovna chytá. Taky nás samozřejmě posouvá přirozená soutěživost, kterou se ale daří zdravě držet na uzdě, aby zbytečně nezasahovala do atmosféry v týmu a nebyla kontraproduktivní pro nás samotné.