TATRAN CUP

Víkendový turnaj v pražských Střešovicích jsme začali zápasem proti Falconu, který navazoval na nevydařené poslední dva ligové turnaje. Bohužel jsme do turnaje vstoupili ve stejném rozpoložení a soupeř nás dosti potrápil. I tak se nám ale podařilo utkání otočit a dovést do vítězného konce 5:3. V dalších zápasech ve skupině jsme si postupně poradili bez větších problémů s Kladnem a Hattrickem Brno a ovládli tak naši skupinu.

Ve čtvrtfinálovém utkání nás čekal tým Štírů České Budějovice, který nám taktéž nekladl moc velký odpor. Ale paradoxně si v něm kluci vyzkoušeli otáčet zápasy v play-off, když jsme hned zkraje utkání darovali soupeři laciný gól.

A pak už přišlo semifinále s pražskou Spartou, která na turnaj přivezla svůj top výběr šesti hráčů do pole. Pro mě osobně byl tento zápas z celé trilogie ten nejemotivnější a ten, který mi zůstane nejvíce v paměti. A troufnu si tvrdit, že nejen mě. Utkání se nevyvíjelo podle našich představ, ačkoliv jsme do soupeře bušili hlava nehlava. Chybělo nám potřebné štěstíčko v zakončení, a naopak soupeř nám párkrát utekl a přesnou střelou překonal jinak skvěle chytajícího Kubíka. Po dvou třetinách byl stav utkání 0:3 a snad všichni jsme vycítili, že ten gól už je opravdu blízko a stačí jen jeden, aby se s nimi roztrhl pytel. Hned po 12 sekundách 3. třetiny jsme si soupeře vyťukali až do prázdné branky a přišel konečně ten vytoužený gól, na který první lajna přilepila během chvilky ještě jeden. Dílo pak dokonala druhá formace a během necelých dvou minut se začínalo od znova za stavu 3:3.

Soupeři se pak ještě podařilo odskočit o jeden gól, ale v poslední minutě se na nás opět usmálo sportovní štěstí a zápas jsme dovedli do remízy 4:4. Obrat jsme pak dokonali v nájezdech, kdy naši střelci byli neomylní, a naopak Kubík naši branku uzavřel. Tento zápas krásně ukázal, jak málo stačí ve florbale ke zvratu v zápase. A to hlavní je vůle!

Ve finálovém utkání nás čekal velice posílený domácí Tatran Střešovice, který do utkání vlétl se vší vervou a bohužel hned od čtvrté sekundy utkání se dostal do vedení a diktoval tempo zápasu, který dovedl do vítězného konce.

PRAGUE FLOORBALL CUP

Dalším turnajem byl již tradiční PFC SPRING. V základní skupině jsme si opět poradili bez větších problémů postupně s Kladnem, Prague Tigers a Přerovem. Až souboj o první místo s Gepardy z Brna byl napínavý. Začátek utkání nám vyšel a rychle jsme se ujali dvoubrankového vedení, ovšem pak jsme polevili, nechali jsme soupeře snížit a závěr utkání byl ještě dramatický. Vedení jsme nakonec uhájili a čekala nás nadstavbová skupina vítězů skupin.

Hned v prvním utkání jsme podlehli 1:3 neoblíbenému soupeři z Otrokovic, který se nakonec stal šampionem tohoto turnaje v naší kategorii. Ve druhém utkání jsme si přes značnou převahu vylámali zuby na velkém a dobře chytajícím gólmanovi Chomutova a ze zápasu jsme si odnesli pouze bod za remízu 1:1.

Před posledním utkáním v této části turnaje s Mladou Boleslaví, se kterou jsme v této sezóně neuhráli ještě ani bod, byla situace jasná. Vítězství = stříbro, remíza = bronz, prohra = brambora. V utkání jsme se dostali do vedení díky technické chybě soupeře při střídání a následně proměněnému trestnému střílení. V závěru utkání už soupeř hrál vabank a díky dobře vystižené rozehrávce jsme se z rychlého protiútoku dostali do dvoubrankového vedení. Následně Kubík chytil nařízené trestné střílení proti nám a my jsme mohli začít slavit stříbro. Je to trochu paradox, co jsem nyní napsal – „slavit stříbro“. Nicméně díky atypickému systému turnaje, kdy se hrála tabulka vítězů každého s každým, tak jsme opravdu slavili stříbro.

NISA OPEN

A nyní už tady máme každoročně oblíbený turnaj v Podještědí. Během pátečního programu jsme si poradili nejprve s Katy z Kadaně a posléze s pražskou Spartou. Během sobotního programu se nejprve k předkrmu podávali pražští Wizards, k hlavnímu chodu byl Hradec Králové, který nám byl nejlepším soupeřem v základní skupině. Utkání mělo opravdu velký náboj a výsledný rozdíl byl pouze o dvě branky - 2:0. No a k dezertu nás čekaly Karlovy Vary White. Třešničkou na dortu už pak bylo sledování semifinále zápasu mistroství světa v ledním hokeji se Švédskem a následná návštěva aquaparku Babylon. V neděli ráno nás v posledním utkání základní skupiny už jako jistého vítěze čekala Slavia Plzeň, se kterou jsme ukončili základní skupinu s plným počtem bodů s šesti vyhranými zápasy při skóre 41:7.

Díky předchozím výsledkům jsme se vyhnuli osmifinále a ve čtvrtfinále nás čekal Bivoj Litvínov. Skvělým vstupem do utkání jsme po dalekonosné ráně a krásné rychlé kombinaci přes celé hřiště vedli po necelých dvou minutách hry 2:0. Posléze se utkání trochu rozkouskovalo a nervozitou soupeře vneslo takovou pachuť. Celé utkání bylo poměrně hodně takticky svázáno a skončilo zaslouženým vítězstvím 3:1.

V semifinále nás čekal tým z pražských Vinohrad, SKV. Soupeř hrál poměrně pomalý florbal, kterému jsme se až moc přizpůsobili a bylo to jen čekání na vlastní smrt. Ta přišla a prohrávali jsme 0:1. Následně se nám podařilo vyrovnat z trestného střílení. Během pauzy proběhl vítr v kabině a kluci se dali trochu do pohybu, z čehož resultovaly díky nedisciplinovanosti soupeře další trestná střílení. Po otočce stavu na 4:1 jsme opět trochu zvolnili a soupeř ještě stihl zápas zkorigovat. Nicméně to už bylo vše a my jsme se tak mohli těšit na finále.

Po klucích ročníků 2011 a 2012 jsme chtěli zkompletovat zlatý hattrick v elévech, ovšem hned v prvním střídání jsme obdrželi branku. Postupem času se ukázalo, že soupeř je objektivně o kus dále, než my a utkání skončilo pro nás nelichotivým výsledkem 2:7. Ovšem zápas pro nás byl velkým přínosem. Bylo to krásně nastavené zrcadlo. Prakticky všechny góly byly po našich chybách, kterých se dopouštěli všichni hráči a mnohdy po naprosto banálních. Ty bohužel děláme dlouhodobě, ale né každý soupeř je dokáže patřičně potrestat. V této fázi turnaje už ale každá maličkost rozhoduje zápasy.

Suma sumárum, kdyby mi někdo v dubnu řekl, že z těchto tří velkých turnajů budeme třikrát ve finále při tak obrovské a kvalitní konkurenci (například Nisa Open - 37 týmů v naší kategorii), tak bych mu asi jenom řekl, že je to sen. Ale za sny si má člověk jít a bojovat a jedině tak se mohou přetavit ve skutečnost. Tohle byla rozlučka kluků 2013 s trojkovým florbalem ve vší parádě, kdy si na každém turnaji sáhli na své dno a dostali ze sebe to nejlepší, co umí. Sami viděli, co dokážou, ale že je pořád co zlepšovat. „Dětský“ trojkový florbal už je minulostí, nyní je čeká ten „dospělý“, pětkový.

JK