Pro náš ročník 2009 to byla první možnost změřit své síly na tomto významném turnaji. Bohužel situace nebyla jednoduchá, protože tým přes zranění, dovolené a tábory přišel o velkou část opor. Proto jsme neváhali a využili šanci dostat do týmu i ročník 2010 a dokonce 2011. Největší výzva byla, aby kluci spolu začali co nejrychleji fungovat a hlavně si s dobrým pocitem užili turnaj.

Náš tým na začátku turnaje hodně připomínal oblíbený film "Kokosy na sněhu". Ano přesně ten tým z Jamajky, akorát my neměli ani ten "bob". Asi tak nějak vypadala naše hra ve skupině, i když se prohrálo pouze jednou. Hra byla tragická a rozhodně nebylo čím se chlubit. Tým nebyl schopen bránit, kombinovat a plnit jednoduché pokyny trenérů. Hlavně zápas s Pískem (1:5) nechal hodně hořkou tečku za koncem skupiny. To byl poslední varovný signál, jestli chceme na turnaji ještě něco dokázat.

Před dalším zápasem přišel proslov a nebyl vůbec lichotivý, ale svůj cíl splnil na jedničku. Soupeř ze Sparty nám dal dostatek prostoru a výhru dost usnadnil (11:3). Potom následoval, řekl bych, nejdůležitější zápas, protože to byl krůček od medaile a hlavně opravdu kvalitní soupeř v podobě Hattricku Brno. Trochu nás zarazilo, že Hattrick byl při rozcvičení trochu ospalý a my cítili obrovskou šanci. Zápas to byl opravdu nádherný a plný zajímavých šancí. Hodně se upravil náš obranný systém, hlavně ve středu hřiště, což komplikovalo soupeři každé zakončení. Blokované střely a návraty do obrany splnili kluci na 100 %. Rozhodně zasloužená výhra 3:0 a obrovská radost z postupu do semifinále.

Čekala nás další velká výzva a tou byl tým Horní Suché, který se prezentoval velmi jistou hrou. Hlavně dva bratři byli opravdu šikovní střelci a nejvýše v kanadském bodování. Nám se ale dařilo, aby moc prostoru nedostávali a to je dostalo pod tlak. My zkušeně vyčkávali na chyby soupeře, které se povedlo potrestat. Po většinu hrací doby se nám povedlo zápas plně kontrolovat. Opět bylo na co se dívat a obrovské tempo dávalo utkání tu správnou atraktivitu. Vítězství 3:0 bylo tou nejlepší pozvánkou do finále PG.

Finálový zápas v krásném prostředí UNYP Arény byl pro kluky opravdovým zlatem, ať by dopadnul jakkoliv. Samozřejmě finálový soupeř byl více než těžký oříšek, protože Olomouc dokázala o třídu porážet i naše pražské celky. Na druhou stranu my neměli co ztratit a když už to stálo tolik úsilí... Musíme sportovně přiznat, že Olomouc byla v zápase lepší a hlavně nebezpečnější. Na nás bylo přece jen vidět, že už začínají chybět síly, které nás stály zápasy předtím. Důležité bylo držet se v zápase a to se celkem vedlo. Zbývalo necelých pět minut do konce zápasu a Olomouc vedla 3:1. To byl také čas, kdy jsme využili oddechový čas, nabrali poslední síly a to se vyplatilo. Dva rychlé góly najednou stanovily skóre 3:3 a přesně jak olomoučtí fanoušci skandovali na naše diváky, že "Nejste slyšet", tak v tu chvíli u nich bylo totální ticho a koukali s otevřenou pusou, co se to vlastně děje.

Nájezdy byly poslední sladkou tečkou za turnajem a velmi napínavým průběhem bavily všechny zúčastněné. Třetí nájezd soupeř neproměnil a na nás stála rozhodující chvíle, kde náš nejmladší člen "Jáša" vzal zodpovědnost pevně do svých rukou.

Kluci si náramně užili i následující den oslavnou párty u trenérů, která byla takovým motivačním motorem v boji v play-off. Byla to neskutečná cesta a já bych chtěl poděkovat trenérskému týmu za perfektní práci, také rodičům a hlavně všem klukům za tu neskutečnou sílu, kterou předvedli. Na druhou stranu turnaj ukázal, že máme co dohánět a nemůžeme se ukolébat na jednom úspěchu.

Autor: Mára Rauš