Je neděle ráno a my vyrážíme po více než půl roce na turnaj. Nominace byla v tomto podivném období jednoduchá – kdo chce a může, ten jede. Dostali tak příležitost i naši novější a méně zkušení hráči, kteří se, musím říct, parádně předvedli. Doma tentokrát necháváme i naši reportérku Markétu se zraněným Višňákem.

Psaní článku se tedy chopím já, spíše nesportovní,pravidly téměř nepolíbená, leč nadšená florbalová máma. Nečekejte žádné profi slovní obraty, protože já poznám jen buly, gól a občas sekání (a to pouze podle gesta rozhodčího). Čeká nás šest zápasů + dva zápasy o umístění. Celý den se za zpřísněných opatření nese v duchu „všichni do haly, všichni ven, roušky nahoru, roušky dolů“, ale vzhledem ke slunečnému počasí se týmem nese dobrá nálada a optimismus.

V prvním zápase jsme nastupujeme proti České Lípě blue a během chvíle inkasujeme gól… tak dobré ráno bleci, vstáváme… léčba šokem funguje a my už máme za sebou první vítězství 8:2.

V druhém zápase se setkáváme se Skutčí, to už bude těžší oříšek. Síly se zdají na obou stranách vyrovnané. Díky chybě soupeře (4 hráči v poli) využíváme příležitosti a úspěšným nájezdem tak odstartujeme sérii gólů a soupeře do naší brány vůbec nepustíme.

Ve třetím zápase se setkáváme s pětičlenným týmem Flb Židenice. Maminky soucítí s unavenými soupeři, ale
dresy měli teda krásně barevné. V tomto zápase vítězíme 4:0.

V posledním dopoledním zápase s týmem Draci modří už kluci asi s vidinou pořádného oběda nasypají 6 gólů do brány soupeře a naši nechají netknutou. S úsměvem na rtech po čtyřech vyhraných zápasech tak razíme na výpečky, žebírka a španěláky. Celý tým pohromadě, tak to má být. Obsluha asi naše nadšení nesdílí, zvlášť když oznamujeme: „Dobrý den, za hodinu musíme zase běžet.” To už jídla nosí paní, nosí kuchař, nosí i další paní, očividně početný tým. Tento zápas tedy končí přátelskou remízou, ke spokojenosti všech.

A už jsme zpět v hale, rodiče na tribuně tiše tráví oběd a kluci už nastupují proti týmu Draci Hořice. V tuto chvíli se ukazují hlavně sociální dovednosti našich chlapců, když na drobnou gólmanku s copánky útočí velmi rozumně. Konečný výsledek je 12:0.

A máme tu poslední zápas ve skupině, proti domácím Sokolům Pardubice. Červenobílý tým potkáváme u nástěnky s rozpisem i v okolí haly, kde několikrát důrazně naše Bleky upozorňují, že oni tedy zatím vyhráli všechno! No jo, jenže my také. Nakonec zaslouženě vítězíme 5:2.

Jako vítěze skupiny nás čekají ještě dva zápasy o umístění, napětí stoupá. Trenéři se potají vkrádají do haly, aby obhlédli soupeře, a vracejí se se slovy, že už to taková sranda nebude. A není. V zápase s týmem Draci žlutí remizujeme 3:3. Nastává tedy chvíle, kdy se na tribuně ozývá přes roušky huhlání s výpočty, kolik branek v dalším zápase musíme dát a kolik nesmíme dostat (ne, pořád to nechápu), abychom byli první, druzí, třetí, vše se může stát. Tým z Třebíče nicméně s přehledem porážíme 6:0 a získáváme zlato pro Elévy BA 2010.

Jak bych to tak shrnula? Snad jen, díky týmu, rodičům a trenérům. Užila jsem si s vámi skvělý den a doufám, že nám ta covid potvora nezabrání to brzy zopakovat.

Lucie Procházková
Florbalová máma