Zdravím Hóňo. Vezmeme to pěkně od základů. Pamatuješ si ještě, kdy jsi florbal hrál poprvé?

“Zdravím všechny Bleky! Haha, tak to už je dlouho, dokonce se ještě psaly divoké devadesátky. Bylo to v Lhokamu Praha a je to už 22 dlouhých sezón.”

Na rozdíl od většiny spoluhráčů pro tebe letošní liga nebyla premiérou v nejvyšší lize. Zahrál sis Superligu již za Kanonýry Kladno, FbŠ Bohemians a Mladou Boleslav. Jak bys zhodnotil svá předchozí působiště?

“Každé mé působení bylo jiné a každé mi toho hodně dalo. V Kladně se jednalo o čirý enthusiasmus z postupu. Hlavní zásluhu na tom měla skvělá parta, tvořená zejména kladenskými patrioty. Na první extraligovou sezónu nás doplnili ještě bráchové Rynešové, na které moc rád vzpomínám. Bohužel přišli i další kluci, kteří do party tak úplně nesedli. Myslím, že tam bylo velké očekávání a kvalita kádru nebyla špatná. Bohužel jsme doplatili na nezkušenost všech zúčastněných od vedení přes trenéry (Zdravím, Tome!), až po nás hráče. V sezóně jsme pak nezvládli klíčové momenty a celá sezóna tak místo play-off vyústila v sestup, což ve mně doteď zůstává jako jeden z nejsmutnějších momentů mé kariéry. Myslím, že na tento moment doplatil celý kladenský klub, který se od té doby nedokázal, i se zázemím, které mají, stabilizovat v Superlize. Celá kladenská zkušenost byla posílena tím, že jsem to prožíval s bráchou.”

“Bohemku mám rád. Nemyslím vedení klubu, ale kluky, se kterými jsem tam hrál a tu celou osobitou náladu okolo týmu. Poznal jsem tam kluky, kteří mi byli blízcí hlavně lidsky. Jen namátkou můžu zmínit Tomáše Kindla, Kubu Šárku, Pavla Čiháka, Ondru Duška, Vojtu Zezulku či Lukáše Kuncmana. To jsou kluci, se kterými vždy rád zajdu do hospody nebo na letní turnájek. Zároveň jsem měl tu možnost hrát s Michalem “Bedlou”Jedličkou, když končil svoji kariéru a byl to opravdu zážitek. Bedla je přes svůj pytel negativních vlastností asi nejvýraznější florbalista, kterého jsem poznal a kterého si hodně vážím. Zároveň jsem si v Bohemce vyzkoušel, jaké je to být kapitán superligového týmu a jak to může být těžké.”

“V Boleslavi jsem byl jen jednu sezónu a můžu říct, že jsem za tu zkušenost neskutečně rád. Měl jsem poprvé a nejspíš naposledy možnost poznat, jak se cítí „profi sportovec“, o kterého je kompletně postaráno. Na druhou stranu mě hrozně mrzí, jak ta sezóna dopadla. O bod nám uteklo vítězství v základní části a skončili jsme třetí. V semifinále jsme měli Vítkovice na lopatě, ale nedokázali jsme je porazit a jelikož Tatran, který základní část vyhrál, poprvé v historii nepostoupil do Superfinále, tak na nás nakonec zbyla jen bramborová medaile. Pro mne jako člověka, který celý svůj superligový čas bojoval spíše o účast v play-off, by možnost zahrát si Superfinále, nebo alespoň dostat na krk broznovou placku, byl krásný zážitek.”

“Tady bych ještě rád poděkoval našemu trenérovi Tomášovi, který si mě z nějakého prapodivného důvodu oblíbil, a je jeho velkou zásluhou, že jsem se na florbal nevykašlal dříve, a protáhl mě třemi ze čtyř mých superligových štací.”

Nakonec jsi tedy zamířil do BLACK ANGELS, kde ti byla svěřena role kapitána. Mohl bys čtenářům přiblížit, jak k tomu došlo?

“Když jsem v pětadvaceti letech skončil v Bohemce superligovou kariéru, protože jsem cítil, že potřebuji věnovat čas a energii jiným věcem než florbalu, tak jsem šel hrát se starými pány (Petis, Tomas…) do Kingů, kde jsem dva a půl roku hrál pro radost. Ale pak mě ta radost začala přecházet a v Blacích stále hrál brácha, plus už tam trénovali Tomas s Petisem, kteří mě čas od času pošťuchovali, až jsem se rozhodl, že chci ještě zažít něco nezapomenutelného. Pomoct Blackům do Superligy byl přesně ten zážitek, který jsem měl na mysli a jehož úspěšné prožití mě nekonečně těší.”

“No a jak jsem se stal kapitánem? Náš předchozí skvělý kapitán Lukáš Nekola se po „štulpnové aféře“ a následné prohře s SKV rozhodl věnovat čas raději rodině. Takže se uvolnilo místo kapitána a řeknu upřímně, že mě tahle role osobně hodně lákala a v týmové hlasovačce si mě kluci nakonec zvolili. Doufám, že toho při mých dlouhých proslovech moc nelitují.”

Sezóna nakonec skončila pro BA dobře. Jak bys v pár větách zhodnotil týmový výkon? Jak jsi byl spokojený sám se sebou?

“Myslím, že umístění na konci sezóny nakonec realisticky odráželo její průběh. S troškou většího štěstí, ale spíš s větší vyzrálostí, bychom hráli play-off, od kterého nás dělila nakonec jen jedna výhra. A těch zápasů, které se daly vyhrát, bylo víc. Když se ohlédnu zpět, tak já, jako ten chybějící zápas, vnímám těsnou prohru doma s Otrokovicemi. A upřímně mě hodně mrzelo, jak dopadlo poslední kolo. Protože kdyby Bohemka neprohrála poslední zápas s Libercem (také jsem napsal klukům pár peprných slov), nebo my bychom vyhráli na nájezdy se Spartou, tak jsme si vlastními silami v posledních pěti zápasech základní části zajistili udržení přímo a mohli si užít hezký rozloučení se sezónou. O to nás nakonec situace s koronavirem „okradla“. Zejména my, starší hráči, u kterých není nikdy jasné, jak dlouho ještě budeme hrát, bychom si tenhle moment doopravdy užili.”

“Osobně jsem se sezónou spokojený. Podařilo se mi dát slušnou porci gólů a myslím si,  že  jako kapitán jsem měl taky řádku důležitých momentů, které daly týmu potřebný impuls. Jako asi nejcennější ale beru rozzářené tváře a úsměvy mladých Blacků, které se nám naší hrou a dalšími aktivitami podařilo během roku vyvolat. Zde musím vzpomenout na Rozárku, jejíž úsměv a nadšení po každém zápase je pro mě obrovská motivace a odměna.”

“Naopak druhou část sezóny mi trochu kazilo zraněné koleno a s tím spojené zranění stehna, které mi po Vánocích bohužel nedovolilo dát do zápasů pohybově úplně všechno.”

V posledním utkání základní části ses postavil ke druhému nájezdu. Rozhodl ses tak sám, nebo tě poslal trenér? Jak takové situace zvládáš?

“Jestli bych sám sebe chtěl za něco letos opravdu pochválit, tak jsou to právě nájezdy. Myslím, že se mi během celé sezóny podařilo v této specifické disciplíně udržet naprosté soustředění. To vyústilo v několik úspěšně proměněných nájezdů, následujících výbuchem nekontrolovaných emocí a podivných opičích výskoků. No a rád jezdím druhý, tak jsem to řekl trenérům a šel jsem.”

“A můj návod pro všechny Blacky, jak na nájezd? Za mě je důležité mít natrénované a dopředu promyšlené řešení. Určitě nejméně dvě a ta pak vybrousit k dokonalosti. Ale klíčové je při nájezdu zůstat v klidu a mít přehled, koukat na gólmana a v případě, že je nastavený proti vašemu předem připravenému nájezdu, tak variantu změnit. Ale ze všeho úplně nejdůležitější je vždycky se nejvíc soustředit na samotné zakončení. Spousta hráčů nájezd nedá jen proto, že ačkoliv udělá dobrou kličku, tak pak odflákne zakončení.”

I přestože byla Superliga nešťastně ukončena dříve, měli jste slušně rozjetou sérii s týmem SOKOLI Pardubice (2:0). Věříš, že byste to dotáhli do konce, kdyby k tomu nedošlo?

“Myslím, že třetí zápas by byl hodně těžký, ale zvládli bychom ho v prodloužení nebo na nájezdy dotáhnout do vítězného konce a celou sérii vyhráli 4:0 nebo 4:1 na zápasy.”

Když už jsme zmínili panující nepříznivou situaci, jak ji zvládáš ty osobně? Trénuješ doma individuálně, nebo o to víc užíváš zaslouženého odpočinku po sezóně?

“Tak samozřejmě mě situace okolo koronaviru ovlivnila. Jak pracovně, tak sportovně. Ale můžu říct, že to psychicky zvládám dobře, v čemž mi určitě pomáhají super kolegové, výhled z terasy a moje milá Bára, se kterou trávím spoustu moc příjemného času.”

“Co se týče tréninků, tak první 2 týdny jsem spíše odpočíval. V poslední době jsem začal zase běhat, vyladil jsem svoje milované kolo, trochu cvičím a spoustu času prochodím na toulkách po krásných křivoklátských lesích.”

Malé ohlédnutí za letošní sezónou. Která vzpomínka je pro tebe nejhezčí? A která naopak nejhorší?

“Tak nejhezčí jsou asi dvě. Nemůžu se rozhodnout, která je lepší. Nejprve naše vítězství doma s mistrovskými Vítkovicemi. Tam mi pořádně došlo, čeho jsme i v Superlize schopni. Druhá situace byl obrat s Tatranem ze stavu 0:6, který dvěma góly dokonal jeden z mých florbalových spoluharcovníků, Lukáš Studený. Bylo to o to lepší, že jsem mu na oba přihrával. To byl také moment plný krásný emocí.”

“Nejhorší pro mě osobně byl zápas v Ostravě. Byl hrozně důležitý, protože kdybychom ho zvládli, tak bychom Ostravu dostali definitivně pod sebe a sami bychom se výrazně přiblížili k play-off. Zápas jsme nezačali špatně, ale pak jsme psychicky totálně odešli. Já cítil, že to je přesně moment, kdy můžu týmu pomoct a otočit negativní psychické rozpoložení. Jenže jsem si místo toho natáhl nejdříve trochu, a pak úplně stehno. Zkoušel jsem s tím ještě hrát, ale nešlo to a byl to velký pocit bezmoci.”

Jaký soupeř je tvůj nejoblíbenější a který naopak nejmíň oblíbený?

“Upřímně si nevybavuji, že bych kdy porazil Ostravu, ačkoliv je to papírově velmi hratelný soupeř.A teď si doopravdy nevybavuji, jestli jsem je v Superlize porazil. Dříve bych řekl, že můj nejméně oblíbený soupeř jsou Vítkovice s celoplošnou osobkou, ale letos jsem jim dal čtyři góly, takže už asi nejsou. A jako Slávista hraji vždycky rád proti Spartě, to je pro mě největší derby.”

Je to sice ještě brzy, ale jaká jsou tvá očekávání od příštího ročníku Superligy?

“Přeji si, abychom někde našli pořádné domácí zázemí, kam se naši skvělí fanoušci naučí hojně chodit a budeme mít na každý zápas tu pravou superligovou atmosféru. Zároveň věřím, že se budeme stále prezentovat útočným florbalem a střílet spoustu gólů, ale kreativní ofenzivu doplníme zodpovědnější hrou do obrany a výrazným snížením počtu obdržených gólů, což se na konci sezóny přetaví v první historické play- off Blacků v Superlize!”

Foto: Olda Kohout